Dopis jednoho kněze
Dopis, který se zrodil v hlavě kněze v 5 hodin ráno, když se nečekaně probudil. Dříve, než ho napsal, pomyslel si: Nejdříve odsloužím Mši svatou. Pán mě osvítí.
Po Mši svaté vychrlil dopis:
Mému biskupovi, legitimnímu nástupci Petrovu, tomu který sedí na Petrově katedře, biskupovi Říma.
A všem biskupům Itálie
a celé katolické církve.
Obracím se na vás takto, protože to je snad jediný způsob, jak zastihnout účinně všecky adresáty. Prosím proto všechny ty, kteří mají možnost dát tu největší viditelnost tomuto textu bez ohledu na důsledky, jaké by to mohlo pro mne mít. Přebírám osobně všechnu odpovědnost za to, co píšu.
Já, Francesco d´Erasmo, kněz řádu kněží katolické církve, vysvěcený 26. června 1999, narozen v Miláně 29. ledna 1974, při plném vědomí svých schopností obracím se s touto výzvou na adresáty tohoto mého psaní i na všechny katolíky a lidi dobré vůle.
Nestačí vám, že jste na obtíž lidem, že chce být na obtíž také mému Bohu?
Po celá léta jste pohrdali Boží bázní, podporovali jste všemi způsoby přístup ke svatokrádežným svátostem a zneužívali svou autoritu, a nyní se tolik bojíte nakažlivé nemoci, že zabraňujete věřícím v přístupu ke svátostem.
A máte také tu drzost a aroganci prohlašovat, že k tomu nejste zavázáni, ale svobodně jste zvolili toto počínání?
Proč jste neosvobodili katolíky všech národů od dilematu být exkomunikován pro odpadlictví, nebo platit katolické církvi daň, jak je tomu např. v Německu?
Pokrytci!
Co je pro vás důležitější?
Sloužit Bohu, nebo Mamonu?
Nahradili jste Boha svými modlami!
Nemyslete si, že utečete před jeho strašným hněvem!
Můžete si zahrávat s věřícími, protože nemáte ani zdaleka představu, co to znamená pro opravdového křesťana být zbaven milosti svátostí. Křesťan je připraven ztratit život, ale nikdy nemůže žít bez svátostí.
Ale to vám vůbec neleží na srdci. Jen my můžeme celebrovat a navzájem se rozhřešovat.
A co ubozí věřící?
Právě včera bylo sedmé výročí volby, která je tím rozhodujícím pro toto všechno. Právě před sedmi lety začala situace, kdy má v církvi nejvyšší moc ten, který se dělá zastáncem církve s otevřenými dveřmi. Právě včera v diecézi Kristova Náměstka, v jeho vlastní diecézi, přišlo rozhodnutí o zavření dveří.
Kvůli ochraně proti viru.
A kdo chrání věřící před vlky v rouše beránčím?
Kdo chrání věřící před životem bez milostí ze svátostí?
Sám Ježíš řekl: když neposlouchají ani Mojžíše a proroky, neposlechnou, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.
Vím, ale také je řečeno: když nemohou běžet koně, musí běžet aspoň osli.
Já jsem ubohý osel, hříšník a prosťáček, někteří se domnívají, že jsem duševně chorý. Nemohu k vám přijít s nějakou dílčí autoritou. Neměl jsem partikulární zjevení, kromě hlasu svědomí. Odvolávám se tedy na váš rozum, na vaše svědomí a také na vaše srdce, které je asi zavřené.
Zkuste se podívat, zda dějinná fakta nedávají za pravdu tomu, co nebe už léta oznamuje tím, že Písmo vypráví, že Pannu a Matku poprvé oznámil Izaiáš Achabovi.
Bůh se spokojí s prostým úkonem lítosti.
Právě v pondělí byla použita obdivuhodná modlitba proroka Daniela.
Panna Maria žádá jen zasvěcení Neposkvrněnému Srdci. Nic víc.
Ale nikoliv akt zasvěcení, který se rovná zaklínání a povrchně přikládá váhu teoriím těch, kteří zkomolili její slova. Upřímný akt se rodí z hloubi srdce, které vkládá plnou důvěru v Srdce Matky, kterou nám Ježíš odkázal z kříže.
Čiňte pokání, obraťte se, a věřte evangeliu!
Varujte se toho, aby vám Pán nemusel opakovat to, co řekl Petrovi: Jdi mi z očí, satane, protože nesmýšlíš podle Boha, ale podle lidí.
Proč pokračujete v tom, že kulháte na obě nohy? Slepí vůdcové slepých!
Asistoval jsem ve svém kněžském životě u mnohých v hodině smrti. U Boha není nikdy příliš pozdě!
Žádám o odpuštění všechny, kteří se nepodílejí na tom, co sděluji, neobracím se na všechny bez rozlišení.
Žádám věřící o modlitbu, aby nás, všechny pastýře, nestihl osud vinařů - vrahů.
Ale pokud vy, adresáti mého listu, cítíte pokušení zaútočit na mne, abyste potlačili pravdu, kterou říkám, připomínám vám osud faraona. A připomínám vám slova Gamaliela v synedriu. Nebuďte pyšní. Kromě toho, jestliže byste mě pronásledovali, jenom byste zviditelnili tato moje slova. A někdo by mohl vzpomínat na své zkušenosti. Pán mě nikdy neopustil. Nyní si na to dávají pozor i démoni.
Vy, kteří pošlapáváte Boží Slovo, přečtěte si poslední kapitolu Apokalypsy. Ježíš nás upozorňuje, že nebe a země pominou, ale jeho slova nepominou, dokud se to všechno nestane.
Ostatně každý nese odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí i opomenutí.
Pánu Bohu Všemohoucímu, Stvořiteli nebe i země, jsem obětoval svůj život a kněžství a zkouším obětovat ho i přes mnohé moje každodenní zrady věrnosti. Jemu obnovuji skrze ruce Marie, Nejsvětější Matky svého božského Syna Ježíše Krista zasvěcení sebe samého, aby všechno to, co je ve mně překážkou Boží slávy, spálil oheň Ducha Svatého, a všechno to, co zůstane, nebylo nic jiného než koruna hozená k nohám Anděla pro Boží slávu.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Ve víře,
Francesco d´Erasmi, Diecéze Civitavechia – Tarquinia 13. března 2020
František odpovídá na otázky A. M. Valli:
Co Vás přimělo napsat tento dopis?
Před dvěma dny mi přítel z Říma poslal poselství. Řekl: „Problém je, že v samotném Římě jeden kostel podává svaté přijímání každý den. Pak přišel úder od kardinála vikáře. Kněží po zprávě o uzavření kostelů plakali a byli bezradní.
Při četbě poselství jsem byl dojat. Kolikrát, a také včera, promlouvá liturgie: kněží pláčou mezi vestibulem a oltářem. Je to evidentně pláč, který vystoupil k Bohu.
Dnes ráno (13. března) v pět hodin jsem se probudil a na mysl přišlo to, co bylo všechno napsáno.
Pramen: Chiesa e post concilio
