Třetí hodina agonie na kříži
Páté slovo »Žízním!«
Můj Ukřižovaný umírající, když objímám tvůj kříž, cítím oheň, který hoří v celé tvé nejsvětější osobě; srdce ti buší tak silně, že nadzvedává tvou hruď a působí ti tak strašné utrpení, že celé tvé nejsvětější lidství se proměňuje k nepoznání. Láska, jakou vzplanulo tvé srdce, zcela tě vysušuje a spaluje, takže je nemůžeš již snést, a pociťuješ ji nejen jako žízeň tělesnou, nejen z prolévání veškeré tvé krve, ale jako žízeň po spáse duší. Tak jako by ses chtěl napít vody, tak dychtíš, aby všichni byli v tobě zachráněni. Proto sbíráš své zemdlené síly a voláš:
»Žízním!«
Opakuješ tuto svou žádost každému srdci:
Žízním po tvé vůli, po tvých citech, po tvých touhách, po tvé lásce; nemůžeš mi podat čerstvější a lahodnější vodu, než je tvá duše. Nedovol mi, abych hořel! Mám horoucí žízeň, hoří na mém jazyku a v hrdle, nejsem již schopen artikulovat slova a cítím, jak vysýchá mé srdce a mé vnitřnosti. Smilování pro mou žízeň!« A jako v deliriu z velké žízně se odevzdáváš do vůle Otcovy.
Ach! Moje srdce už není schopno žít a dívat se na bezbožnost tvých nepřátel, kteří místo vody ti podávají žluč a ocet, a ty neodmítáš. Rozumím: je to žluč tolika hříchů a ocet našich neovládaných vášní, jež ti chtějí podat, a místo aby tě osvěžili, ještě více tě spalují.
Můj Ježíši, zde je mé srdce, mé myšlenky, mé city a celé bytí, aby ses napil a svlažil svá vyprahlá a zahořklá ústa. Všechno co mám, všechno co jsem, všechno pro tebe, můj Ježíši! Pokud by byly nutné tvé tresty, abych spasila alespoň jednu duši, vezmi si mě, všechno jsem ochotná vytrpět; zcela se ti obětuji, učiň se mnou, co se ti nejvíce líbí.
Chci napravovat bolest, kterou trpíš pro všechny duše, které jdou do záhuby a trestu a ty, které tě trápí; zatímco ty jim nabízíš svůj smutek a svou opuštěnost, ony místo aby je obětovaly tobě, se uzavírají do sebe a tak tě trýzní ještě více.
Šesté slovo: »Všechno je dokonáno!«
Moje umírající Dobro, nekonečné moře tvého utrpení, oheň, který tě stravuje, a nade všechno z vůle nejsvětějšího Otce, který chce, abys zemřel, nedávají ti naději, že bys mohl dále žít. A já, jak budu moci žít bez tebe? Docházejí ti síly, tvůj zrak se kalí, tvář se přeměňuje a pokrývá se smrtelnou bledostí, ústa jsou pootevřena, dech obtížný a přerušovaný, takže už není naděje, že bys mohl ožít. Místo ohně, který tě pálil, nastupuje ledový pot, který ti vyráží na čele. Svaly a nervy se stahují stále více a s krutostí tvých bolestí rány pro hřeby ve tvém těle se ještě více rozevírají; a já mám strach, cítím, že umírám. Dívám se na tebe, moje Dobro, a vidím, že z tvých očí vytékají slzy, předzvěst blízké smrti, zatímco hlasitě voláš ještě jedno slovo:
»Všechno je dokonáno!«
Ó můj Ježíši, všechno je vyčerpáno, nic ti už nezbylo, láska dospěla ke svému konci. A já jsem se nestrávila celá láskou k tobě? Jaké díky ti dlužím, jaká by měla být moje vděčnost k tobě?
Ó můj Ježíši, chci napravit všechny křivdy vůči tvé lásce a potěšit tě za všechny potupy, jaké přijímáš od svých tvorů, zatímco se stravuješ láskou na kříži.
Sedmé slovo: Do tvých rukou odevzdávám svého ducha!
Můj ukřižovaný umírající Ježíši, je to poslední dech tvého smrtelného života, ale tvoje nejsvětější lidství již strnulo, tvé srdce již netluče.
S Magdalenou objímám tvé nohy a chtěla bych, kdyby to bylo možné, dát svůj život, abych oživila ten tvůj.
A přece vidím, Ježíši, jak otevíráš svůj zmírající zrak a díváš se s kříže, jako bys chtěl dát všem poslední sbohem. Díváš se na svou Matku, která je bez hnutí a beze slova, taková jsou muka, když slyší, jak jí říkáš:
»Sbohem, Maminko, odcházím, ale budu tě chovat ve svém srdci. A ty pečuj o mé a své děti«.
Hledíš na plačící Magdalénu a na věrného Jana a tvůj zrak jim říká:
Sbohem.
S láskou se díváš na své nepřátele a jim říkáš:
»Odpouštím vám a dávám vám políbení pokoje«.
Tvému zraku nic neunikne, dává odpuštění všem. Potom sbíráš své poslední síly ke zvolání:
»Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha«.
Skláníš hlavu…
(Ježíšova smrt)
Můj Ježíši, při tomto tvém výkřiku strnula veškerá příroda a pláče nad tvou smrtí, nad smrtí svého Stvořitele. Země se otřásá a chce přimět duchy, aby tě uznali za pravého Boha. Opona chrámová se roztrhla, mrtví vstávají z hrobů. I tvoji nepřátelé na toto tvé zavolání padají na kolena, bijí se v prsa a volají:
»Opravdu, toto je Syn |Boží«.
A tvoje Matka, jako zkamenělá, prožívá nejtěžší smrtelná muka.
Můj mrtvý Ježíši, tímto výkřikem svěřuješ také nás všechny do rukou Otce, protože nás neodmítáš. Proto voláš nejen silný hlasem, ale také svým utrpením a svou krví:
»Otče, do tvých rukou poroučím všechny duše«.
Můj Ježíši, i já se ti takto odevzdávám, dej mi milost, abych zemřela v tvé lásce, ve tvé Vůli, prosím tě, nikdy nedovol, v životě ani ve smrti, abych vystoupila z tvé Vůle.
Chci konat dostiučinění za všechny, kteří se neodevzdávají do tvé nejsvětější Vůle, ztrácejí tak nebo zmenšují drahocenné plody tvého vykoupení. Jaká je to bolest pro tvé srdce, můj Ježíši, vidět tolik tvorů, kteří prchají z tvé náruče a uzavírají se samy do sebe. Smiluj se nad nimi, Ježíši!
Ježíši, líbám tvé oči, naplněné slzami, žádám tě o odpuštění za všechny urážky špatných a nezřízených pohledů. Slibuji ti, že pokaždé, když můj zrak bude veden, aby se díval na věci tohoto světa, ihned zavolám: »Ježíši, Maria, svěřuji vám svou duši!«
Můj Ježíši, líbám tvé svaté uši, ohlušované až do konce strašným rouháním a žádám tě o odpuštění, kdykoliv jsem naslouchala řečem, které odvádějí od tebe, tolika řečem, které vedou tvoji tvorové. Slibuji ti, že pokaždé, když bude slyšet řeči, které jsou nevhodné, ihned zavolám: »Ježíši, Maria, svěřuji vám svou duši!«
Můj Ježíši, líbám tvou nejsvětější tvář, bledou a zkrvavenou, a žádám tě o odpuštění všeho pohrdání, útoků, které přijímáš od nás, nezkrotných tvorů a našich hříchů. Slibuji ti, že při každém pokušení nevzdávat ti slávu, lásku a povinnou úctu, ihned zavolám: »Ježíši, Maria, Vám svěřuji svou duši!«.
Pramen: Luisa Piccaretta: Le Ore della Passione di nostro Signore Gesù Cristo ( Hodiny umučení našeho Pána Ježíše Krista )
