Covid obnažil naši víru
21.7.2020
Perioda Covidu bude připomínána jako jedno z nejtěžších období pro naši náboženskou svobodu. V konstelaci, které nemá precedent, věřící celého světa museli zakoušet situace, že neměli přístup k posvátným místům kultu. To všechno probíhalo bez jakéhokoliv pokusu najít kompromis mezi nezbytnými opatřeními, jak zabránit šíření infekce, a právem praktikovat plně své náboženství. Všude na světě byly kostely ta poslední místa, která byla opět zpřístupněna veřejnosti.
Ještě dnes v Malajsii, kde se život takřka plně vrátil k normálu, kult ještě naráží na překážky, ke kterým patří zákaz přístupu cizincům, jakoby byli automaticky nositeli nákazy. V katolických chrámech je stále ještě drasticky omezen počet mší a počet možných účastníků.
Zatímco nepřekvapuje, že vlády na celém světě využily nastalé situace k omezování našich osobních svobod a práv, je spíše překvapující, že žádná náboženská autorita se proti přehnané míře restrikcí nepostavila. Když se našel způsob jak zpřístupnit supermarkety (fyzické potřeby), proč se nenašel stejný způsob pro náboženský kult (duchovní potřeby)?
To, co bych chtěl především zdůraznit, je shoda zjevná u všech katolických komunit – urychlit přijímání těchto omezení a vůbec neusilovat o jejich změnu. Pokud jde o přístup cizinců na místa kultu, stále se opakuje mantra, že všechno závisí od SOP (Standardních vládních operativních opatření).
Zaměňuje se zde kříž v „následování Krista“ s povinností zachovávat státní nařízení. Jen si připomeňme, že velcí světci jako Maxmilián Kolbe a Edith Steinová zemřeli v koncentračním táboře „jen“ na základě vládního nařízení.
Pokud jde o ona SOP, položme si otázku, jak bychom reagovali na opatření, že se nemůžeme stýkat s našimi dětmi po stejnou dobu, jakou stanovila vláda? Nebo bychom nereagovali? Necítili bychom se nespravedlivě postiženi a zbaveni svých práv žít ve své rodině? Nebyli bychom bolestně rozhořčení?
Dobře. Odpověď, kterou máme všichni ve svém srdci, ukazuje, že potřebujeme milosrdenství; naše víra je tak ubohá, že už nejsme schopni rozeznat, že Eucharistie je to nejdrahocennější, co můžeme mít. Není však Eucharistie skutečným základem naší víry? Není snad oběť živého Boha, obsažená v každé Eucharistii, jediným smyslem pro naše pocity a jednání? Není snad možnost živit se mysticky Kristovým tělem pro nás pravým zdrojem života?
Kapitulovali jsme, aniž bychom bojovali za to, co máme nejdražšího. Dovolili jsme přetržení řetězu obnovování našeho duchovního života a stalo se tak, aniž bychom pozvedli svůj hlas.
Jestliže tímto omezením došlo k něčemu dobrému, pak je to, doufejme, skutečnost, že jsme si uvědomili, jak jsme zubožení a zpustlí, že si musíme přiznat, jak málo pevná je naše víra, když jsme dovolili světu, aby nás znásilnil a ani jsme si neuvědomovali, jak nás znásilňuje.
Uvědomit si svou ubohost je nicméně velkou nezbytnou milostí, abychom nastoupili své rozhodné obrácení a byli více zamilovaní do živého Boha a jeho mystického těla.
Kéž se obnoví naše svědomí a rozmnoží naše víra!
Director, Petersime Southeast, Asia Sdn Bhd, Petaling Jaya, Malaysia
Nuova Bussola Quotidiana
