Boj o liturgii (6)
Liturgie v pokoncilní době
Kardinál Danneels pokládal liturgickou reformu, kterou provedl Pavel VI., za nejhlouběji pronikající změnu v životě církve.
Článek 54 konstituce Sacrtosanctum Concilium ve spojitosti s článkem 40 zajišťuje možnost zavést slavení mše svaté v lidovém jazyku. Na základě toho ještě v průběhu koncilu 7. března 1965 v jedné římské farnosti slavil Pavel VI. mši v italštině u otočeného oltáře a žádal faráře, aby spolupracovali na uskutečnění reformy. 4. března byl autorizován hlasitý přednes kánonu v lidové řeči. Ve stejném měsíci se objevila kniha La tunica stracciata (Roztržená tunika) od Tita Casiniho, která obsahovala ostrou kritiku zahájené reformy. Úvod ke knížce napsal kardinál Bacci.
Pavel VI. pověřil své konzilium pro provedení reformy revizí liturgických knih (misálu, breviáře, rituálu a pontifikálu) a provedením reforem, tj. zavedení lidového jazyka a koncelebrace. Vrcholem práce konzilia vedeného Bugninim bylo vypracování Novus Ordo Missae, který Pavel VI. promulgoval 28. dubna 1969. Konzilium tak splnilo své poslání a bylo nahrazeno novou Kongregací pro bohoslužby. V květnu 1970 byl hotový nový misál. Jak konstatoval jezuita Giacomo Martina, byla to opravdová liturgická revoluce mnohem většího rozsahu než ona tridentská.(G. Martina, Storia della Chiesa, Brescia 1995, Sv. III, str. 359)
Nechyběly hlasy, které všechnu odpovědnost za NO svalovaly na Mons. Bugniniho a jeho náhlé propuštění chápaly jako odpověď Pavla VI. na jeho zradu. Ale existují průkazná svědectví o opaku a ta nejsou vůbec překvapením. Životopisec Pavla VI. Yves Chiron napsal, že papež Pavel VI. vstoupí nesporně do dějin jako papež, který uzavřel 2. vatikánský koncil, ale také jako ten, kdo dal církvi zcela novou mši. Od 30. let byl mladý Montini pod vlivem P. Bevilacquy a jeho liturgického hnutí, ve kterém spatřoval církevní formulaci Maritainova humanismu.
Kardinál Bacci
Sotva vstoupil nový ritus v platnost, vystoupili četní členové hierarchie, teologové i laici s ostrou kritikou. Již v říjnu 1969 předali kardinálové Ottaviani a Bacci Pavlu VI. Krátké kritické šetření o Novus Ordo Missae, které vypracovala skupina teologů různé národnosti. V tomto dokumentu zastávají autoři názor, že Novus Ordo Missae jak v celku, tak v jednotlivostech představuje odklon od katolické teologie mše svaté, jak ji formulovalo XXII. zasedání tridentského koncilu. Konečnou definicí kánonu a obřadů byla tehdy vytvořena nepřekročitelná bariéra proti herezi, která by mohla zranit integritu mešního mysteria. (Novus Ordo Missae: due esami critici, Una Voce 48 – 49, 1979)
Mons. Ferdinando Antonelli
Mons. Ferdinando Antonelli, sekretář nové Kongregace pro obřady, který provázel celou cestu liturgické reformy od Pia XII. až po Pavla VI., vyslovil před Mons. Benellim velké obavy o liturgickou reformu, která se stává stále chaotičtější a scestnější.
Také progresivní strana poukazovala na to, že NO vytváří novou teologii ,Božího lidu‘, imanentistickou ekleziologii, která má za základ všeobecné kněžství věřících, které je v příkrém rozporu s encyklikami Mediator Dei a Mystici Corporis Pia XII.
Od té doby se začaly množit protesty věřících všech národností, kteří požadovali znovuzavedení nebo alespoň zrovnoprávnění tradičního mešního ritu. Do Říma přijely tři mezinárodní poutní výpravy katolíků, aby zdůraznily svou věrnost Katechismu Pia X. K již zmíněnému Memorandu se připojilo více než sto vynikajících osobností z celého světa, které žádaly Svatý stolec se vší vážností, aby si uvědomil svou velkou odpovědnost před dějinami a lidským duchem, jakou představuje vůle zakazovat trvale tradiční mši spolu s dalšími rity. Mezi signatáři byly takové osobnosti jako Romano Amerio, Agata Christie, Marcel Brion, Augusto del Noce, Graham Greene, Julien Green, Yehudi Mehunin, Malcolm Mudderidge, Marius Schneider a Bernard Wall.
Sekularizace liturgie
K problému nové liturgie se přidružil další problém: nová liturgická praxe. V srpnu 1976 napsal novinář Dino Pieraccioni:
Když je člověk na mši u jakéhosi improvizovaného stolu postaveného před oltářem, když slyšíme improvizované modlitby věřících, když celebrant opouští „oltář“ a prochází se s pozdravem mezi lavicemi, když si věřící sami berou posvěcený chléb a místo zbožných písní, které uměl lid celé zpaměti, se ozývají zpěvy, které v sobě nemají nic náboženského a jsou nevhodné i po hudební stránce, musíme se ptát, zda to je ta liturgická reforma, kterou měl koncil na mysli. (Dino Pieraccioni, Koncil, tradice, útěk vpřed. Il Resto del Carlino 18. 8. 1976)
Komplex zvaný Novus Ordo zavedl ve skutečnosti do praxe proměnlivý ritus a stále narůstající množství novot a změn, které neuvádí ani konstituce, ba ani misál Pavla VI.
Novotou je nejen lidová řeč, ale i koncepce stolu, který má navodit charakter večeře místo oběti, kněz se místo k Bohu otáčí k lidu, ceremonie dostává teatrální charakter, je doprovázená často nevhodným zpěvem a role kněze je redukována na moderátora a předsedu jednání či teatrální akce. (Tato změna necitelně poznamenala mnoho vzácných historických chrámů i sekulární ráz architektury nových staveb.) Hypertrofie liturgie slova překrývá liturgii Eucharistie, civilní pozdrav pokoje nahrazuje uctivé poklekání, svaté přijímání se přijímá bez úcty ve stoje a pak na ruku, ženy mají přístup k oltáři, koncelebrace prosazuje „kolektivizaci obřadu“, došlo ke změně modliteb k obětování i samotného kánonu. Jak upozorňuje kardinál Alfons Maria Stickler, z textu proměňování byla odstraněna slova mysterium fidei jako projev demytologizace a tím humanizace ústředního jádra mše svaté.
Kardinál Stickler
Vedoucí ideou se stala „aktivní účast věřících“. Celé společenství se má stát přímým subjektem a nositelem liturgické akce s perspektivou radikální sekularizace liturgie (M. Kunzler, Liturgie na začátku třetího tisíciletí.)Tato participatio actuosa v liturgické reformě je ve skutečnosti aplikace Rahnerovy zcestné teologie o antropologickém obratu. Na místo kněze, který jedná in persona Christi tj. jménem samotného Boha, má nastoupit společenství věřících, kteří jednají in persona hominis tj. jménem člověka.
Takovým způsobem se má společnosti, jejíž mentalita se odklonila od Boha, přizpůsobit „zlidštěná“ podstata svátostí, protože tradiční liturgie prý toho nemůže dosáhnout.
Jak napsal kardinál Ratzinger, výsledkem reformy liturgie nebylo její oživení, ale zpustošení: Krize církve, kterou prožíváme, je způsobena rozpadem liturgie. (Motu proprio Summorum Pontificum).Všechna ustanovení papežů, která se pokoušela vrátit do obřadů něco z kázně a úcty, setkala se s kolektivním ignorováním a neposlušností biskupů i kléru.
Již Jan Pavel II. 2. června 1988 v listu Ecclesia Dei žádal od biskupů respekt k oprávněným přáním katolických věřících, kteří se cítí svázáni s dřívějšími liturgickými a disciplinárními formami latinské tradice. Tuto tradici prakticky obnovil teprve Benedikt XVI., který přiznal starému ritu plné „občanské právo“ s přáním, aby došlo k vnitřnímu smíření církve, neboť ačkoliv tradiční ritus nebyl po právní stránce zrušen, byl prakticky čtyřicet let zakázán.
Skutečné vnitřní smíření je ovšem prakticky neuskutečnitelné, tak jako není možné usmíření pravdy s herezí (pozn. překl.)
Roberto de Mattei
Pramen: Roberto de Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil
