Boj o liturgii (4)
Konec římského breviáře
Odklon od římského breviáře
7. listopadu 1962 navrhl kardinál Léger, aby byla zrušena dosavadní forma breviáře. Kněží by se měli omezit na podstatné části oficia: ranní chvály a večerní nešpory. Lectio divina vykonat tehdy, kdy se během dne nejlépe hodí. (AS I/2, 334 – 336) Kardinál Urbani označil toto vystoupení za „bolestné“. „Upřímně řečeno, vůbec tyto biskupy nechápu,“ napsal. „Mluví o askezi, ale požadují čtení breviáře v lidové řeči a dodávají: Při soukromé recitaci. Když je někdo kanovník, nemusí složit zkoušku z latiny? Zdá se mi, že je to skrytý boj proti ‚Veterum sapientia‘.“ Kardinálu Legérovi tleskala hlavně fracouzsko – americká klika. Využíval jí po celý koncil.
Kardinál Léger
V podobném tónu vyzněl později příspěvek kardinál Döpfnera, podle kterého „dnešní kněží mají příliš mnoho práce, takže se nemohou modlit božské oficium, které vzniklo v dávných časech, a to ještě mezi mnichy, kteří nic jiného na práci neměli, než vyplňovat svůj den modlitbou.“ (AS I/2 398 – 403)
Kardinál Döpfner
Biskup z Pesara Borromeo k tomu trpce poznamenal: „Tito biskupové a kardinálové v dlouhých kalhotách, kteří nevydrží ani pět minut bez cigára nebo cigarety v ústech, kteří překračují všechny římské zákazy (večer jdou se všemi svými insigniemi v doprovodu dam do baru nebo do hotelu) ti mají, jak se zdá, na práci všechno jiné, jen ne modlitbu.“ (Borromeo, Diario 9. listopadu 1962)
Vystoupení k breviáři se stala obranou latinského jazyka. Tak kardinál Wyszynski Legérovi odpověděl:
Kardinál Wyszynski
„Římský breviář představuje pevnou součást prosící církve, celého mystického Kristova těla, nejvyššího pastýře, biskupů, kněží a věřících. Byl to zdroj útěchy pro ty, kteří snášeli pronásledování ve vězeních a tzv. koncentračních táborech. Co mohou tito muži vyprávět o láskyplné modlitbě římského breviáře, to vstoupí alespoň zčásti do hrdinských aktů oněch svatých mučedníků a apoštolů z Moravy, Čech a Maďarska, kteří v poutech, když už zakrvácenou rukou nemohli obracet list, činili tak jazykem. K námitkám těch, kteří tvrdí, že pro modlitbu breviáře nemají dost času, se nehodlám vyjadřovat. Zdá se mi, že je to krajně slabý argument a uráží dobré a zbožné kněze. S jakou rozhodností a zbožností a mimořádným postojem odmítali tito apoštolové takové myšlenky, protože chápali, že tato modlitba je obrovský dar! Smýšlení nás, kteří stojíme na čele církve našich dnů, se od takového smýšlení nesmí lišit. Trváme na tom, že potřebujeme ještě více a mnohem hlubší a vytrvalejší modlitby: V římském breviáři jsou texty, které pocházejí z nejstarších dob, jako modlitby, které není možno překládat do lidové řeči, aniž by se vytratil jejich teologický význam, který byl zachován ve výstižné podobě a dlouholetým používáním byl posvěcen. Jako příklad postačí poukázat na překlady do moderních řečí používané v novém misálu, které jsou plné chyb a omylů. Kdyby byl breviář přeložen do moderního jazyka, vůbec by to nepobízelo chovance v seminářích ke studiu latiny, které leží Svatému Otci tak velice na srdci. Všechny změny by odstranily ducha a cit Římského misálu, Vulgáty a spisů Otců. Kněží latinského ritu by pozbyli schopnost používat latinský jazyk, který je pevným svazkem jednoty. Tato řeč slouží nám všem, kteří jsme se na koncilu shromáždili ve velmi velkém počtu.“ (AS I/2 393-394)
Stejně zřetelnými výrazy se vyslovil William Godfrey, arcibiskup z Westminsteru:
Kardinál Godfrey
„Sbíral jsem své vlastní zkušenosti v jedné velmi velké farnosti po dobu dvou let a vedl jsem duchovně po mnoho let farnosti ve dvou velkých diecézích. Nikdy jsem neslyšel od kněží jakékoliv stížnosti, že nemají dosti času na modlitbu Římského breviáře. Dodávám, že v některých oblastech mohou nastat obtíže, ale bylo by to krajně nemoudré, pokud se nemýlím, zavádět na tomto koncilu všeobecná pravidla a předpisovat je všemu kléru. Někdy nastává nebezpečí upadnout do tzv. ‚hereze dobrých činů‘, tzn. povyšovat pastorační činnost nad modlitbu, jakoby modlitba měla vzhledem k pastorační práci jen podřadnou roli. Podle mého názoru zde existuje velké nebezpečí. Božské oficium bylo již dostatečně zkráceno. Umíme si najít čas pro věci zcela podřadného významu. Nemusíme snad střežit Božské oficium jako podstatnou stravu a oporu naší činnosti, jako pastorační postoj našeho mládí i našeho stáří? Prosím ctihodné otce, aby se nevzdávali lehkomyslně drahocenné tradice. Nesmí zde vzniknout dojem, ctihodní otcové, jako bychom na základě ‚komplexu z novoty‘ dospěli k názoru, že na tomto koncilu nebude ničeho dosaženo, pokud nebude všechno obnoveno.“ (AS I/2, 472 – 473)
Pří prvním hlasování 14. listopadu bylo schéma o liturgii principiálně přijato 2162 hlasy placet, 46 non placet a 7 neplatnými hlasy.
Ve skutečnosti toto hlasování zrušilo článek 1257 Církevního práva, který vyhradil všechna rozhodnutí v oblasti liturgie Svatému stolci, jak správně poznamenal P. O´ Malley. (What happened at Vatican II, 139).
Revidovaný text Sacrosanctum concilium měl být promulgován v příštím roce.
V den před hlasováním oznámil kardinál Cicognani, že papež na žádost mnoha otců rozhodl, aby do mešního kánonu bylo ihned po jménu Panny Marie zařazeno jméno svatého Josefa. Toto rozhodnutí se nezamlouvalo liturgistům a zastáncům ekumenického dialogu.
Podle: DE MATTEI, Roberto. Das Zweite Vatikanische Konzil - eine bislang ungeschriebene Geschichte. 1. Aufl. Ruppichteroth: [Canisius-Werk], 2010. ISBN 978-393-4692-213.
< >
