Boj o liturgii (3)
Zásah Mons. Peruzzo
Velký význam měla také témata přijímání pod obojí způsobou a koncelebrace. Mons. Danta zdůraznil:
1. Přijímání pod obojí způsobou je třeba absolutně zamítnout. Žádají si to důvody, pro které byl už před mnoha staletími zrušen nebezpečí, která jsou s touto praxi spojena a také důvody hygienické
2. Také koncelebrace se nejeví vhodná, především tehdy, když se jedná o soukromé mše. Pokud jde o koncelebraci, která se koná spolu s biskupem při některých příležitostech, má být její přiměřenost a přípustnost výlučně v kompetenci Svatého stolce.(AS I/1 331).
Kardinál Alfrink podporovaný kardinálem Beou zastával názor, že přijímání podobojí v prvotní církvi představuje biblickou praxi, která předpokládá, že jídlo a pití patří k podstatě hostiny. (tamt. 600-601). Kardinál Ruffini však soudil, že pokud by koncil souhlasil se zavedením přijímání podobojí, byl by tím v rozporu s dekrety koncilu kostnického i koncilu tridentského.
Téma koncelebrace napadl kardinál Léger na začátku zasedání 29. října. Mezi podporovatele patřil belgický biskup ze Zaire Mons. Jan van Cauwelaert, který jménem 262 biskupů zastával názor, že v kulturách, kde hraje společenství velkou roli jako výraz jednoty, těší se koncelebrace velké přízni.
Tentýž den připomněl biskup z Agrigenta Mons. Giovanni Battista Peruzzo, jak vzniklo protiliturgické hnutí na rozhraní 15. a 16. století v kruzích pohanského humanismu. Progresisté se mu vysmáli, ale jeho vystoupení zasluhuje, aby bylo publikováno. V jeho slovech je cítit varování, které vyslovil Dom Guéranger, který ve 14. kapitole liturgické konstituce poukázal naléhavě na principy, které stály za protiliturgickou herezí: prvním znamením byla nenávist k tradičním formám božského kultu.
Dom Guérager
Jsem poslední z těch, kteří promlouvají, ale jsem mezi vámi nejstarší a snad jsem málo pochopil; proto chci říct něco, i když se vám některé moje důvody nebudou líbit. Slyšel jsem mnoho poznámek a návrhů proti udržení svaté tradice latinského jazyka ve svaté liturgii a mnoho slov bylo pro mě důvodem obav a starostí. Chtěl bych to nyní krátce vyložit, přičemž se budu opírat nikoliv o teologické důvody, ale o důvody historické. Má vždy velký význam obrátit pozornost k původu rodiny, institucí, obyčejů a nauky: kdo je to otec, kdo je matka, kdo je vůdce. Jestliže je zdroj na počátku zdravý, zůstane bez problémů zdravý i v průběhu času. Když je pramen znečištěn, jen těžko se stane čistým. Když se opírám o tyto principy, chtěl bych se podívat na původ antiliturgického hnutí, na jeho otce a vůdce. První antiliturgici byli humanisté, praví a opravdoví pohané v Itálii, lépe řečeno ve Francii a v severních zemích pod vedením Erasma, kteří však stále váhali, pokud jde o víru. Mnoho našich bratří je v jejich sporu následovalo, a ti všichni opustili katolickou církev. Vzešli z nich jansenisté, v Itálii stoupenci synody v Pistoji, a nakonec modernisté. To je společnost, které se mnoho z vašich řečí podobá.
Giovanni Battista Peruzzo
Na opačné straně se nenachází ani jeden svatý biskup, který by toto hnutí podporoval. Od Karla Boromejského až po A. M. Clareta, sv. Františka Saleského, sv. Alfonse a další, všichni pevně trvali na latinské tradici. Tanto věcná skutečnost nás musí varovat při představách o novotách. Starou cestu, která je bezpečná, je možno rychle opustit; ale nové myšlenky nás mohou zavést do propastí.
Erasmus napsal úvod k evangeliu sv. Matouše, kde stojí: Jeví se to jako nevhodné a směšné, když prostí lidé a ženy mumlají žalmy, a přitom nerozumí jejich obsahu. Pařížská univerzita tento výrok odsoudila, neboť se jeví jako bezbožný, bludný a bludy podporující. Přečtěte si Duplessyho.
Toto odsouzení se zdá přehnané, a přece bylo prorocké. Všichni ti, kteří kdykoliv žádali omezení latinského jazyka v minulosti i současnosti, měli vždy stejné důvody: prý je tak možno přivést lidi k hlubší víře a větší lásce k Bohu.
V Confessio Augustana nebylo požadováno nic jiného, než lidový zpěv Božího lidu v lidové řeči během mše. A co se stalo? Generální zavedení lidové řeči bylo prvním krokem k odloučení od svaté matky církve. Toto tvrdé konstatování nepochází ode mne, ale o opata Dom Guérangera, který je skutečný otec liturgické obnovy. Zde jsou jeho slova: „Odloučení od liturgické řeči z nevysvětlitelných důvodů, které neznáme, i v případě uděleného dispenzu od Svatého otce, vedlo nakonec vždy k úplnému odloučení od katolické církve. Dokazuje to ve 3. svazku Institutions liturgiques. Tato slova a tyto skutečnosti by nás měly učinit velmi opatrnými.
Uvedu stručně třetí evidentní důvod: věrnost Svatému otci, kterou biskupové prokazovali vždy více než ostatní. Více než pět set let vzdorovali papežové prosbám, výzvám a hrozbám a bránili latinskou liturgickou řeč. V nejnovější době od Lva XIII. až po současného papeže, všichni se vyslovili v apoštolských listech pro nezbytnost latinské řeči.
Drazí bratři, jsou tyto pokyny jen rady, nebo obsahují úkol? Protikladné diskuzní příspěvky jsou povoleny, zdá se i však správné, když si je vyslovíte potichu a v uctivé poslušnosti vůči Svatému otci. Všichni si přejeme, aby se dnešní lidé stali lepšími křesťany. Zasadíme se všichni za dosažení tohoto cíle? Dějiny nás skutečně učí, že posvěcení duší je spojeno s liturgií, ale že vyžaduje především naši svatost, sílu naší víry, heroismus apoštolátu, ducha modlitby, lítost a také velkou vnější obětavost, které vedou lid k Bohu. Promiňte mi moji smělost a modlete se za mne. (AS I/1 594 – 595).
Ekumenická mše?
Když 5. listopadu debata znovu začala, vystoupil Mons. Duschak, apoštolský vikář z Filipín, rozený Němec. Požadoval zavést „ekumenickou mši“ podle vzoru Poslední večeře.
Kristus slavil s apoštoly první mši – obrácený k lidu, podle tehdejšího obyčeje pro hostitele. Kristus mluvil nahlas, takže všichni mohli slyšet mešní kánon první mše. Použil hovorovou mluvu, aby všichni bez obtíží rozuměli jeho řeči. Ve slovech „To čiňte“, je, jak se zdá, obsažen plný význam příkazu slavit mši jako večeři tváří k lidu nebo alespoň ji slavit hlasitě, aby všichni účastníci hostiny rozuměli.
Mons. Duschak proto vyzval, aby se spolupracovalo s experty všech ritů a církví, které zachovávají eucharistickou víru, a byla vytvořena mše, kterou by bylo možno nazvat „světovou mší“, nebo alespoň ekumenickou, aby byla obnovena žádoucí jednota alespoň v eucharistické památce na Pána. Boží lid by se tak radoval z plného vnitřního společenství, jak to činili apoštolové při Poslední večeři. (AS I/1 190-112)
Odpoledne vyložil novinářům svůj záměr zavést ekumenickou mši, a jak je to jen možné, zbavit ji historických výrůstků a založit na podstatě svaté oběti hluboce zakořeněnou v Písmu svatém. Biskup šel dokonce tak daleko, že chtěl změnit kánon: „Když byli lidé v minulých stoletích schopni zvolit a vytvořit si mešní rity, proč by největší ze všech koncilů neměl být schopný udělat totéž? Proč by se nemohlo nařídit, že při vší úctě má být vytvořen nový formulář, který je přizpůsoben modernímu člověku, tak jak si ho přeje, jak mu rozumí ten, kdo žije denně v malém a stále více se uniformujícím světě? (Wiltgen 39).
Celá mše se má recitovat hlasitě, tváří k lidu. Tyto návrhy se tehdy jevily radikální, ale měly být ještě před koncem koncilu zavedeny do praxe.
Nechybělo vstřícných návrhů. Podle názoru kardinála Döpfnera je třeba zavést lidový jazyk už proto, že mnoho kandidátů na základě svého vzdělání ve veřejných školách neovládá latinu. Na to odpověděl Mons. Carli, že takové kandidáty, kteří neovládají křesťanskou filozofii a teologii, by nikdo neměl vysvětit, dokud své studium řádně nedokončí. (AS I/2 398-399, 463-464)
Konflikt se vyvinul jako spor mezi římskou kurií a některými biskupskými konferencemi, především francouzskou a německou, které získaly podporu některých biskupů z třetího světa. Tak Mons. D´Souza požadoval, aby biskupské konference měly právo zvolit si podobu obřadů svátostí a také jazyk. Holanďan Mons. Bekkers zastával názor, že základní jádro svátostí by mělo být univerzální, ale rozvinuté a širší slavení svátostného jádra by mělo získat velkou svobodu a měly by o tom rozhodovat biskupské konference jednotlivých národů, pokud by tato rozhodnutí schválil Svatý stolec.
Tato protiřímská strana koncilu se dívala na latinu jako na nástroj, kterým kurie udržuje svou moc. Dokud zůstane latina jedinou řečí církve, bude mít Řím kompetenci kontrolovat a prověřovat rity. Ale když budou do liturgie zavedeny stovky řečí a místních obyčejů, ztratí kurie automaticky svá práva a biskupské konference získají kompetenci řídit liturgii ve své oblasti. A to byl hlavní záměr, který sledovala rostoucí většina, aby biskupské konference získaly moc nad liturgickou praxí.
Progresivní aliance získala živou podporu biskupů z Latinské Ameriky. V jejich čele byl kardinál Silva Henríques z Chile. Tuto podporu si němečtí modernisté koupili silnou finanční podporou z organizací „Misereor“ a „Adveniat“, které založil kardinál Frings. Mnozí využili této příležitosti, aby kardinálu poděkovali, a stali se členy jeho aliance.
Pramen: Roberto de Mattei: Das Zweite Vatikanische Konzil
