Boj o liturgii (2)
Debata o liturgii
Jediné progresivistické schéma
Progresisté na koncilu mohli být více než spokojeni, když se jim podařilo změnit obsazení deseti koncilních komisí a vyloučit všechna schémata, která byla kurií připravena. Jediné schéma, které přežilo, bylo schéma o liturgii, ale to bylo také jediné, se kterým byli progresisté spokojeni. Edward Schillebeeckx je označil za obdivuhodný kus práce. Holanďané trvali na tom, aby toto schéma, které bylo zařazeno jako páté, bylo vzato na pořad první. To bylo další vítězství středoevropské fronty. Bylo to jediné schéma, které vypracovala komise složená z progresistů z evropského liturgického hnutí. Kardinál Tisserant vyjádřil písmeně rozhořčení nad nepředvídaným rozhodnutím zahájit diskuzi na koncilu liturgií a nikoliv naukou víry. Progresivní tábor vyrazil do pole a ukázal svou sílu nikoliv tím, že nějaký dokument odmítl, ale takový dokument přijal. Toto vítězství mělo usnadnit další vítězství. Jednání začal v pondělí 22. října a trvalo do 7. prosince 1962.
Body, kterými se otcové nejvíce zabývali, se týkaly liturgického jazyka (latina nebo lidová řeč) ; koncelebrace; přijímání podobojí; reformy breviáře, misálu a rituálu..
Kardinál Larraona
Poemium (Úvod) a 8 kapitol představil kardinál Larraona a Ferdinando Antonelli, který nastoupil na místo Bugniniho jako sekretář komise. Rakouský biskup z Lince Zauner požadoval další vylepšení pasáží o liturgické řeči a koncelebraci a požadoval, aby biskupské konference měly právo zavádět lidový jazyk. Pokud jde o druhý bod, navrhoval jeho rozšíření. Schéma totiž mluvilo jen o dvou případech koncelebrace: při svěcení olejů na Zelený čtvrtek a při velkém shromáždění kněží. První řečníci se těmto bodům důkladně věnovali a chtěli se tak prosadit jako vedoucí progresivního tábora.
Kardinál Frings zahájil debatu a chválil schéma jako text pravého pastoračního stylu, který je plný Ducha Svatého a církevních Otců. Podobně hovořili i kardinálové Döpfner a Lercaro. Projev melkitského patriarchy z Antiochie Maximose IV. byl označen za „těžkou kanonádu“. Mluvil francouzsky a přisoudil biskupským konferencím právo rozhodovat, kdy a jak použít lidovou řeč v liturgii. Za to ho chválilo mnoho prelátů a patriarchů.
Hlavním cílem progresistů bylo zbavit Kongregaci pro obřady veškeré kompetence a zřídit komise přímo v diecézích. V Římě měla být jen „mezinárodní komise expertů“. Současně se rozvinula paralelní debata v tisku, která měla silný vliv na dění v aule.
Jediným asijským členem liturgické komise byl Mons. Willem van Bekkum, rozený Holanďan, jehož kandidaturu evropská skupina silně podporovala, protože studoval v Rakousku a Německu a obdržel tam školení moderního liturgického hnutí. Hájil spontaneitu národních a kmenových jazyků a požadavek, aby nahradily latinu a přispěly tak k obohacení liturgie. Hodinu po jeho tiskové konferenci rozšířila média jeho revoluční názory do celého světa. V Indii a v Japonsku je prezentovali biskupové Eugenio D´Souza z Nagpuru v Indii a biskup z Urawy v Japonsku Laurentius Nagae.
Otázka latiny
V průběhu diskuze o prvních čtyřech kapitolách stála v centru debaty otázka latiny. Lubac uvádí dva obzvláště kritické odpůrce schématu: Mons. Magnozziho, apoštolského delegáta Spojených států a Mons. Danta, titulárního biskupa, sekretáře Kongregace pro obřady, který „strhal“ schéma ve vystoupení o dvanácti bodech. Vyzvedl tyto aspekty:
1. Není možno ducha obnovy prosazovat nad míru, protože liturgie, tak jak dnes existuje, představuje svaté a ctihodné svědectví víry církve, jak v západních, tak ve východních ritech.
2. Schéma této liturgické sekce se jeví koncipováno jako rozvleklé, ve spíše poeticky a asketicky pojaté mluvě než v řeči přísně teologické a zdá se, že se jedná spíše o liturgický traktát než o koncilní schéma.
3. Teologická řeč se zde jeví jako vágní a místy nepřesná; mám pokorně zato, že doktrinální principy liturgie, které Svatý otec Pius XII, v encyklice Mediátor Dei formuloval lépe a přesněji, jsou zde předkládány ve schématech tak, jako by tyto principy měli koncilní otcové spíše slovo za slovem napadat.
Podle mého názoru měly zde být vysloveny a popsány tyto principy:
1. na prvém místě, že posvátná liturgie se zakládá na díle vykoupení, které vykonal Ježíš Kristus;
2. na druhém místě, že posvátná liturgie je veřejný kult, který je uskutečněn skrze Kristovo tělo;
3. na třetím místě, že posvátnou liturgií se uskutečňuje posvěcení lidí, kterého se dosahuje skrze činnost a výkon Kristova kněžství. (AS I/, 325 -326)
Na obranu latinské liturgie intervenoval 24. října také kardinál Antonio Bacci, který platil za vynikající latiníka církve, Mons. Pietro Parente, konzultor Kongregace pro obřady, a Dino Staffa, sekretář Kongregace pro semináře a univerzity. Latina, zdůraznil, musí zůstat i nadále liturgickou řečí a lidové jazyky by měly být použity jen v jednotlivých modlitbách.
Americký kardinál McIntyre, podporován kardinálem Spellmanem, zdůraznil, že změna liturgie znamená také změnu dogmat:
Útok na latinskou řeč posvátné liturgie znamená nepřímým ale reálným způsobem útok na stabilitu dogmat, protože posvátná liturgie v sobě nutně obsahuje posvátná dogmata... My všichni, kteří jsme se shromáždili na tomto posvátném koncilu, můžeme si vzpomenout na základní proměny slovních významů, jaké nastupují v lidové řeči. Jestliže budou zavedeny lidové jazyky, můžeme předvídat rozmanitou interpretaci dogmat. Zavedení lidové řeči musí být provedeno odděleně ode mše svaté. Mše svatá musí zůstat takovou, jaká je. Hluboké změny v liturgii vyvolávají hluboké změny v dogmatech.(AS I/1, 369-371)
Pater Benedikt Reetz, vedoucí benediktinské kongregace z Beuron odporoval tvrzení, že lidová řeč je nezbytná, protože liturgii musí všichni rozumět:
Mám na to tuto odpověď: Věřící nemusí všemu rozumět, ani my kněží všemu nerozumíme! Postačí, aby rozuměli celku, nikoliv všem jednotlivostem. Aktivní účast věřících nespočívá jen ve zpěvu a v modlitbě, nýbrž také ve vizuálním sledování toho, co se na oltáři děje. Již svatý Tomáš mluví o těch,, kteří v církvi nerozumí obsahu zpěvů, a vyslovuje krásná slova: „I když někdo nerozumí, co se zpívá, rozumí nicméně, proč se to zpívá, totiž k Boží slávě, a to postačí, aby to probudilo zbožné vědomí (II-II q.91 art.2,5). (AS I/1 469/470).
30 října požádal o slovo kardinál Ottaviani. Kritizoval ve vášnivém vystoupení návrhy, které byly předneseny na změnu ritu mše svaté. Viděl v tom doslovnou liturgickou revoluci.
Ordo Missae byl ustálen před mnoha staletími. Mše je středem veškerého liturgického kultu. Je to svatá záležitost nejvyššího stupně, jakou věřící dobře znají. Navíc z pastorační katecheze znají dobře její jednotlivé části; proto vzniká nebezpečí, že přehnané změny vyvolají podiv, ne-li pohoršení. Jedná se o krajně posvátnou záležitost, kterou není možno měnit na základně dobrozdání každé generace, o záležitost nejvyššího stupně důstojnosti, ke které je třeba přistupovat s nejvyšší úctou a které je možno se dotknout jen ve velmi omezené míře. Přicházejí mi na mysl slova, která Bůh adresoval Mojžíšovi, když se přibližoval k hořícímu keři: „Uvolni řemínky své obuvi, protože místo, na kterém stojíš, je svaté“. Buďme tedy při návrzích reforem mešního ritu velmi opatrní. ( AS I/2 18-20, 18.)
Kardinál Alfrink
Když kardinál Ottaviani překročil limit deseti minut, kardinál Alfrink , který zasedání řídil, použil zvonek. Řečník však pokračoval. Tu dal kardinál Alfrink pokyn, aby mu vypnuli mikrofon, a Ottavianimu tak bylo odňato slovo.
Pro prefekta „nejvyšší Kongregace“ to bylo nečekané pokoření ze strany koncilního shromáždění. Část přítomných tleskala. Helder Câmara viděl v potlesku „Ducha koncilu“. (Câmara, Lettres conciliaires, Sv. 1, 69) Mons. Borromeo popisuje ve svém deníku epizodu jako otřesnou a poznamenává: Potlesk se ozýval z určitých míst sektorů na levé straně, který byl označen písmenem S a byl vyhrazen jen pro návštěvníky, kteří vstupovali do hlavního vchodu baziliky pravým křídlem (Borromeo, Diario 30. října 1962).
Helder Câmara
Neobvyklý charakter této epizody zaznamenal Indro Montanelli v Corriere della Sera: Postavil proti sobě posvátnou postavu kardinála Ottavianiho a ‚moderní‘ postavu kardinála Alfrinka: Vzrostlý, atletický, sportovní, vzhledem mladší než šedesátiletý se vůbec nesnažil skrýt pod svým teologickým pláštěm své protiřímské pocity. (Corriere della Sera 26. listopadu 1962)
Pramen: Roberto de Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil
