9. října 2014
Historicky první diskuzi na téma rodiny a manželství máme zdokumentovánu v 18. kapitole evangelia sv. Matouše. Tato diskuze by měla být závazným vzorem všech diskuzí a dialogů o Kristově nauce. Božský Učitel se nevyptává svých partnerů, jak se dívají na daný zákon, ani nebere ohled na to, co se stalo veřejným míněním a obyčejem, ale naopak, využívá jejich vlastní podnět k tomu, aby jednoznačně a kategoricky uvedl věci na pravou míru, a trvá na původním Božím ustanovení. Diskuse o charakteru manželství, kterou vyvolali židovští předáci, je stále aktuální z několika hledisek. Naznačuje nám, že jde o problém, který je zřejmě tak starý jak lidstvo samo. Přitom je to problém závažný, protože se ve skutečnosti týká nejen samotných manželů a jejich ochoty a schopnosti dostát věrně přijatým závazkům, ale jsou zde v sázce daleko širší a podstatné otázky lidské existence: zachování lidského rodu, a to v takové podobě, aby jeho členové byli nejen živými tvory, ale aby dokonce dorostli a dozráli k obrazu svého Stvořitele.
Ochránci přírody a přírodovědci pečlivě mapují ty živočišné druhy, které už vyhynuly nebo kterým takový osud hrozí. Příčina tak neblahého osudu nespočívá v tom, že by tyto druhy samy ztratily zájem o své potomstvo, nýbrž v tom, že jejich životní podmínky se natolik nepříznivě změnily, že není v jejich silách se jim přizpůsobit. V dávnověku to byly např. převratné změny klimatických podmínek. V poslední době nastávají tyto nepříznivé podmínky často jako důsledek neuvážené a sobecké lidské činnosti. Nejen vzácné druhy, ale i jiná zvěř požívá často dokonce zákonem stanovené zvláštní ochrany právě v těch místech a v těch obdobích, kdy plodí a vychová své potomstvo. Člověk je zřejmě jediný druh, který přestal sám sebe takto chránit a dokonce svá přirozená Bohem zřízená „hnízda“ záměrně ruší, poškozuje a pošlapává, a to kupodivu právě v těch krajinách a světadílech, kde se mu jinak po materiální stránce daří nejlépe.
Z Pánových slov „na počátku tomu tak nebylo“, je zřejmé, že dávno před jeho příchodem panovala situace, kdy stav trvalé a věrné manželské jednoty v lásce odpovídal původnímu Božímu záměru. Za „tvrdostí srdce“, o které Pán mluví, bychom neměli vidět jen nějakou tvrdošíjnost, s jakou se Židé na Mojžíšovi domáhali úpravy manželského práva, nýbrž především zaviněnou vnitřní neschopnost k takové opravdové lásce, která je podle Božího vzoru sama v sobě nerozlučitelná.
Jestliže počátečnímu stavu neodpovídala manželská morálka u jeho lidu již v Ježíšově době, čemu odpovídá dnes? Jaký vlastně je původní Boží záměr? Jde tu o něco mnohem většího než jen o požadavek, aby manželé zůstali a žili až do konce života pospolu. Pán nepřipomíná nerozlučnost pouze jako doživotní bezvýchodné břemeno, které berou manželé na svá bedra, nýbrž ukazuje, že muž a žena jsou jako dvojice stvořeni podle Božího vzoru a podle Božího stvořitelského plánu jsou svou přirozeností disponováni k tomu, aby přijali jeden druhého do nového společenství, které naopak představuje veliký Boží dar a nesmírné obohacení: ti, kteří byli dříve „dva“, mají nyní možnost tvořit jedno tělo, tedy jedno srdce, jednu mysl, jeden vnitřně organicky srostlý celek, ve kterém teprve mohou dosáhnout plného uplatnění jak jejich nejvnitřnější tužby, tak jejich největší zdatnost. Tak mohou vstoupit do oživujícího a vše spojujícího životodárného koloběhu lásky v nejvlastnějším smyslu slova. Výsledkem je hluboké a opravdové vědomí jednoty, ve které „já“a „ty“ se natrvalo transformovalo v nerozdělitelném „my“ se zcela novým společným sebevědomím, smýšlením a cítěním přeznamenaným vnitřní jednotou samotného Boha Stvořitele..
Kdo se nikdy neodvážil vystoupit ze svého „já“ a neotevřel se novému „my“ ani nikdy nebyl jeho svědkem, sotva může porozumět, o čem je řeč. Je čím dále tím více lidí, kteří to nechápou a vůbec si něco takového ani neumí představit, protože nemají ve své „výbavě“ potřebné pojmy, tím méně zkušenosti. Současná kultura i hluboká nevědomost a dokonalá dezinformace v oblasti této intimní lidské jednoty v lásce je odrazem a důsledkem dlouhodobé progresivní vnitřní degenerace lidského ducha. Abychom si tyto nesporné vnitřní skutečnosti živěji uvědomili a představili, můžeme se pokusit o určitou názornost založenou na analogii hmotných a duchovních skutečností.
Člověk nutně potřebuje, aby se paralelně a symetricky rozvíjel nejen jeho tělesny, ale i „duchovní člověk“ do stavu zralosti a podobnosti s Božím pravzorem, který své naplnění nachází právě teprve tehdy, když v onom manželském „my“ se ze dvou „já“ stává „já“ jediné. Jestliže člověk nevyrůstá od svého početí v životodárném prostředí této jednotící a spojující lásky, jeho vnitřní dispozice, schopnosti ani svědomí nemají nezbytné podněty k tomu, aby se rozvinuly, jinými slovy zakrní v nejpodstatnější oblasti, tak jako se nerozvine schopnost řeči, jestliže dítě neslyší lidskou řeč kolem sebe. Kdybychom mohli duchovní podobu člověka vidět tak názorně, jak vidíme onu jeho podobu tělesnou, viděli bychom, že mnoho lidí má místo důležitých duchovních „orgánů“ pouze pahýly nebo deformované a zakrnělé údy a nádory, takže vypadají jako něco ještě mnohem ubožejšího a politováníhodnějšího, než je mrzáček Quasimodo. Na tom nic nemění jejich případná vnější uhlazenost, jejich bohatství, ba ani jejich vzdělání. Takovou do nebe volající malformaci nemůžeme pokládat za normální, ani když jí bude postižena převážná část společnosti. Ve skutečnosti ji vidíme nepřímo teprve v jejích konkrétních vnějších projevech, protože tak jak je deformovaná a zdegenerovaná vnitřní duchovní podstata člověka, tak je zdeformovaný a zdegenerovaný způsob, jakým tento člověk uspokojuje své potřeby a tužby. Vidíme to ve zvrácenosti pojmů, zvrácenosti představ, hodnot, měřítek a vkusu, zálib a svědomí a nakonec nutně i v projevech zvráceného jednání a skutků.
Tato duchovní degenerace se nikdy netýká jen jedinců samotných, ale ohrožuje předem celé budoucí generace. O co méně je člověk v prostředí svého rozvoje disponován pro život skutečně lidský, tj. pro život v lásce, s láskou a z lásky, o to méně je schopen a tím méně je zainteresován toto jedině autenticky lidské prostředí vytvářet a zachovat pro další generaci. Nakonec i malé „mezigenerační úbytky“ od božské podobnosti v nás, třebaže nejsou ještě nápadné, se z generace na generaci kumulují a po určitém čase propuká „tvrdost srdce“ jako závažný problém. Obdobu vidíme v přírodě kolem sebe. Škodlivé látky v prostředí nepoškozují jen bezprostřední generaci vegetace, ale poznamenávají negativně i její plody, ze kterých vzejde další nová generace již v zárodku postižená, takže nastupuje nevratný proces odumírání. „Tvrdost srdce“ je umocněný druh apostaze, která popírá Boha nikoliv rozumem, ale svou diametrální nepodobností se svým vzorem. Tvrdost srdce je záludná smrtelná nemoc v tom, že ji nejdříve bolestněji než samotný postižený pociťují všichni kolem. To, co ví člověk, že jednotlivé druhy živé přírody jsou nejvíce zranitelné ve sféře plození a rozmnožování, to věděl ďábel mnohem dříve než člověk, a proto svou záškodnickou zlomyslnou činnost vůči člověku zaměřil právě na tuto oblast. Naučil člověka, jak má přímo ve velkém likvidovat sám sebe fyzicky i duchovně a pokládat to přitom za svou vymoženost a za nezadatelné nejvyšší právo.
Stojíme před problémem, zda je možno tento takřka nevratný degenerační proces zvrátit a nastolit proces regenerační. Je to v lidských silách? Představme si, že by nějaká záhadná epidemie postihla najednou všechny houslisty světa, takže by umřel i ten poslední. Jak dlouho by to trvalo, než by lidé mohli opět posouchat živý symfonický orchestr? Láska je ještě větší umění než hra na housle. Byli bychom ve zcela beznadějné situaci, kdybychom v tomto směru byli odkázáni zcela na sebe. Máme však Otce tak dobrotivého a milosrdného, že je vždy připraven nás uzdravit, odejmout z naší hrudi srdce kamenné a dát nám srdce z masa. Nabízí nám „transplantaci“ ve svátosti lásky svého Syna. Nabízí nám „lázeňskou léčbu“ v místech oplývajících jeho milostí . Posílá nám svou Matku, která má pro nás „léčebné procedury“, jako je modlitba svatého růžence. A konečně nám pomáhá prostřednictvím těch, kteří svými obětmi a přijatým utrpením stahují Boží lásku z nebe a rozlévají ji po této zemi. Je jen na nás, abychom zatoužili po uzdravení.
Při pohledu na seznamy svatých musíme bohužel konstatovat, že péče o svatá manželství a svaté rodiny v dějinách Církve citelně zaostala. Přitom katolická manželství a rodiny jsou nejvýznamnější instituce účinné evangelizace nejen uvnitř v sobě, ale i navenek. Jsou povolány k tomu, aby se staly uprostřed světa přímo výstavní skříní konkrétního Božího obrazu v jeho úplnosti, obrazu jeho vnitřního života i jeho stvořitelského konání. Svatost katolických manželství je nejlepším a nevyvratitelným argumentem v našem úsilí o stabilitu, náležité postavení a ocenění rodiny v dnešní společnosti.
Křesťanství však potřebuje manželství nápadná svou láskou jako nejpádnější argument pro svůj dialog s islámem. Nedůtklivost i násilnost islámu je projevem vnitřní deprese a hluboce zakořeněného podvědomého strachu z ohrožení. Muslim nežije z lásky, ale ze strachu. Dispozice k tomuto strachu je vštěpována duchem muslimských rodin. Obraz islámské rodiny odpovídá islámskému pojetí Boha. Nešťastný člověk, který strádá strachem, a přitom má největší strach z toho, co by se stalo, kdyby svůj strach odhodil, protože strach pokládá za Boha! Potřebuje výmluvný a názorný důkaz, že Bůh je ve skutečnosti zcela jiný. Jestliže muslimům bude bít do očí nikoliv bohatství, blahobyt a nevázanost Západu, ale nápadná láska v jeho manželstvích a rodinách, pocítí postupně odpor ke svému zotročení a otevřou se Bohu, který je láska.
-lš- říjen 2006